Sid a Aší potřetí :)
Tentokrát jsme my vyrazili za Verčou a Sidem do Teplic. Po zkušenostech z prvního setkání a hrůzostrašnou cestou autobusem, jsme jako přesunovadlo zvolili vláček. Starý osobáček nezklamal a dovezl nás do Teplic na nádraží, kde už na nás čekala Verča se Sidem. Měli jsme ještě přes půlhodiny čas, než nám jel autobus do Krupky, k Verče na chatu. Psiska chtěla řádit, tak jsme šli do blízkého parčíku a pustili je z vodítka. Aší se Sidem si hráli, my kecali....no a to se lehce zapomene na čas...ano je to tak, autobus nám ujel. Další sice jel, ale až za hodinku, tak jsme vyrazili na další zastávku a stavili se ve zverimexu, kde jsem holkám koupila nové míčky.
Další autobus jsme netrpělivě vyhlíželi na zastávce, aby nám zase nefrnknul. Stihli jsme ho jenže.....Verča se Sidem šla první a platila za nás všechny (je to ten autobus, kde vcházíte předními dveřmi a platíte do automatu u řidiče), hodila pajdu do přístroje a najednou se ozval řidič, že tři psy do autobusu nepustí, jen dva....nevím co si představoval, že tam jednoho přivážeme k zastávce a vememe jen dva??? Jenže Verča už do přístroje hodila penízky, které ji ovšem nechtěl řidič vrátit, tak si stála za tím, že buď pojedeme nebo jí to vrátí. Já tam ze zadu prosila a házela smutný oči....no nevim co zabralo, ale prachy jsou prachy a protože češi jsou národ lakotný, tak typuju, že moje oči na to moc vliv neměli Ale hlavně, že jsme jeli!!! A dojeliAší měla premiéru s náhubkem a příjemně překvapila.
Přijeli jsme do Krupky a ještě šli kus mezi baráčky, kde jsme potkali ovečky. Malí srabíci se k ní přiblížili jen na několik metrů, Aší na ní štěkala, vyzvedla jsem jí na zídku, tak se šla podívat trošku blíž. I Sid se za chvilku rozkoukal a strach překonala zvědavost. Miu jsem měla na vodítku, té nedělá problém běžet za jakýmkoliv zvířetem a seznamovat se z očí do očí....no jo jenže vodítko nevodítko, jak jsem fotila prcky, nějak se mi vyvlíklo z ruky a Miuška si to štrádovala k ovečce, měla z toho takovou radost, že tam poskakovala jak koza. Naštěstí je Mia na taková zvířátka zvyklá, ale ovečka asi na takové psí telátko ne
Pak jsme šli kus lesem, kde se všichni vyběhali a dorazili jsme na chatu. Tam na nás čekala labradorka Ambra. Velké psy jsme vzali do chaty a prckové mohli na zahradě pokračovat v sourozeneckých hrátkách, naobědvali jsme se, Mia s Ambrou si odpočinuli od malých gepardíků a čekali jsme, že oni zase využíjí celou zahradu k dovádění. Nevím, co to Aší popadlo, ale rozhodla se, že se Sidem si už hrát nechce a chtěla za námi do chaty, nejdřív seděla za dveřmi a pak zjistila, že okno není tak vysoko, tak se rozhodla na něj skákat a kňučet, vydržela to opravdu dlouho. Přitom do této doby se nikdy neprojevovala jako závisláček a radši se věnovala hrám s psími kamarády. Asi už ji brácha moc zlobil, to chápu, přeci jenom mám dva
Odpoledne jsme vyrazili na procházku lesem, došli k rybníčku, ale počasí na koupání nebylo, tak se jen napili. Blbli jsme chvíli s míčky a vyrazili zpět na chatu. Také musím zmínit to, že Sid konečně přijal Miu jako kámošku. Do teď se jí bál, utíkal před ní a někdy si na ní i zavrčel, ale asi s věkem moudří a na třetím setkání se z Mii stala kamarádka a chtěl si s ní i hrát, běhal za ní a bylo vidět, že si jí oblíbil
Celý den byl fajn a neskutečně rychle uběhl, jen Aší si zase přichystala překvapení a po procházce jsem si všimla, že má zase každou zorničku jinou, bylo to úplně stejné jako na chatě u Vanovské přehrady. Pak tak hoďku spala a když se probudila, měla zorničky zase normální. Netuším co to je, vetrináři také nevědí, jiní studenti veteriny také nevědí. Na vlastní oči to viděl jen jeden veterinář, který byl na tom stejně jako já. Budu muset navštívit nějakého neurologa. Já už jen doufám, že se to nebude vracet. Teď to zmizelo mnohem rychleji než poprvé, pořád mě napadá jen že se někde uhodila do hlavy, jenže ničeho jsme si nevšimli. Ale je fakt, že když blbnou s Miou a Mia po ní skáče, tak je to 35kg živé váhy na takového prďolu. Budu je muset víc krotit v jejich hrách, snad jim tim nenaruším jejich vztah
Cestu na vlakové nádraží jsme už nemuseli absolvovat autobusem, ale na nádraží nás hodila Verči maminka. Na nádraží jsme si spletli cedule na příjezd a odjezd a málem jsem odjela do Chomutova, naštěstí jsem si toho všimla a jela nakonec správným vlakem do Ústí. Nechápu jak se mi tohle mohlo stát po osmi letech cestování vlakem, ale aspoň že jsem si toho všimla ještě na nádražíDojeli jsme do Ústí, pak ještě trolejbusem domu a unevaní jsme všichni zalehli. Ještě se vlastně nadlábli, ale jinak spali až do druhého dne
FOTO: http://misros.rajce.idnes.cz/asi_a_sid_17.9.2009/